Sára Jarošová



Naleštěnej Mercedes

Polished Mercedes


„Tvorba Sáry Jarošové se člověka (včetně společnosti) dotýká v místech, na která se stydíme pomyslet. Odhaluje nepříjemně syrovou skutečnost vyrůstání v blízkosti závislostí, nebezpečí, děravých chodníků a studené smrti. Přes všechnu bídu a nedostatek (lásky, zázemí, peněz) sálající z jejích textů, nabízí autorka svým čtenářům možnost drobných úlev či úniků v podobě magických znamení, měsíčních zaklínadel a nevyřčené víry v lepší zítřek. Možnost nahlížet tíživé momenty s téměř provokativní lehkostí, která se odráží v ledabyle elegantním způsobu zacházení se slovy i svébytnou formou na hranici (ne)narativu. Dočítám s bolestí na hrudi a otázkou uvíznutou někde na půl cesty z hlavy k puse: stalo se něco závažnýho, anebo vlastně vůbec nic?,” píše k výběru Bára Bažantová.

"Sára Jarošová's work touches people (including society) in places we are ashamed to think about. It reveals the uncomfortably raw reality of growing up near addiction, danger, potholed sidewalks and cold death. Despite all the misery and lack (of love, background, money) radiating from her texts, the author offers her readers the possibility of small reliefs or escapes in the form of magical signs, moon charms and unspoken faith in a better tomorrow. The ability to look at difficult moments with an almost provocative lightness, which is reflected in a casually elegant way of handling words and a unique form of I end the border of (non)narrative with a pain in my chest and a question stuck somewhere halfway from my head to my mouth: did something serious happen?, or actually nothing at all?," Bára Bažantová writes about the selection.


2023, text

Sára Jarošová



2023, text, Psí víno - Curated Digital Platform for Contemporary Poetry - online





NA KOSOVĚ VYCHÁZÍ SLUNCE JEN POZDĚ K VEČERU

tohle je kraj bez řádu
nohama stojíš na rozbahněný části vozovky skoro pořád
mezi kamionama a vnitřním bojem se sebou samým
na chvilku zadržíš dech a naplníš dlaně kamenama
protože lepší zítřky nebudou zrovna teď
v nekonečným rozvrhu řetězce událostí a následků
nestačí rozříznout úsměv a obkroužit oči jak okraje dopisního papírů pro tátu co sedí už asi po desátý
doprava houstne, když se uzavře tunel pro zlepšení rozhlasovýho signálu
to jsou továrny to jsou nemocnice to jsou supermarkety
plněj se po okraj, přetejkaj a strhávaj sebou úplně každýho
na kosově slunce vychází jen pozdě k večeru
a tváře toulavých děcek roztavuje záře půlnočního měsíce
kapsy jsou tu plný přepychovýho zboží, ostrejch nožů
ale taky vlídnejch slov a laskavejch očí
o kterých se v rádiu nemluví.



ROZKLÁDÁNÍ LIDSKÝ SUBSTANCE

nechtěný děti a zapomenutý rodiče umíraj na následky alkoholismu a bez přátel. do týdne je najdou v zapáchajícím bytě. takhle to bejvá. stavení postavil za mlada plnej síly a odhodlání v lepší zítřky. naděje ho časem opustila a s ní i všichni ostatní. horní patro uzamknul jednou provždy jako vzpomínky a přežíval především v kuchyni se sedačkou a oknem na dvorek. celej zašedlej stářím a chlastem, podobal se vypuštěnýmu balonku, když mu podali obálku s fialovým pruhem. na stůl z ní vyndal psaní, co uměl jen podepsat. otřel si čelo šátkem po zesnulý ženě, kterej z náprsní kapsy ošuntělýho svetru nevyndal už několik let.

holka podej mi brejle, skla jako popelníky vyleštím o krajkovej ubrus.

vymlouvá se, že sou špatný, protože sou levný. stydí se za to, že neumí číst. otírá si oči, brejle, mlží na papír. vytáhne lahev z mezery v gauči a cucá, potají, abychom to neviděli. snaží se porozumět signálům z dálky děsivýho černýho inkoustu. tělo mu pomalu chátrá. mozek rychleji. ví to a ani se tolik nebojí smrti, jako bolestnýho odcházení. proto pije. vodku mu do půlky ředíme vodou. ani to nepozná. natáhne se na kanape a leží do večera, dokud ho žízeň zase neprobudí. chvilku bloumá po kuchyni, zblajzne rohlík, vypije druhou půlku flašky a zase spí. takhle žije už nějakej pátek a doufá, že se brzy dočká konce týdne. když pohřbíval syna, nechal na náhrobek napsat svoje jméno. teď už na hrob nejezdí, otevíraj se mu nohy. když je ráno převazuju, občas zahlídnu sebe. hniju a prosakuju stejně. teta Marie jednou za čas přijede uklidit zbytnělý nánosy prachu a bordelu lidskýho těla. teď si potichu balí kufry. poprosí mě, ať ji najdu spolehlivej spoj, co jí doveze až do prahy. je mi smutno z toho, že mě tu s ním nechá samotnou. cejtim se malá na to, vidět furt někoho umírat.

jestli máš nějaký drahý věci, měla by sis je někam schovat. brzo to tady přijdou zabavit a bude jim jedno, že ty věci nejsou jeho. a sebe bys měla uklidit taky, jestli nechceš bejt zabavená děcákem. pronáší slova jako proroctví.

vytáhne z kapsy upnutých džínsů pětistovku a položí před něj na stůl. pohladí mě po tváři a beze slov zmizí z baráku.

on si zatim hřebenem s vylámanýma zubama přečeše zbytky prošedivělejch vlasů, dobelhá se k lince a třesoucí se rukou oddělá pryčny. šmátrá a přehrabuje kopečky prachu. vytáhne naditou obálku a vloží mi ji do rukou. se zavřenýma očima hodí hlavou ke dveřím, dobelhá se zpátky na gauč a usne. obálku uložím na spodek červenýho batohu s klokanem a zahážu svejma krámama. našlapuju opatrně, abych ho neprobudila ze smrtelnýho spánku. ještě jednou si pozorně prohlídnu každou část jeho zmuchlanýho těla a ztratím se.



MLADÁ POKOJSKÁ

teplou snídaní a čistejma ručníkama
probudila mý upracovaný tělo v hotelu ještě prohrábla sem mokrý oči mokrý vlasy
v rozházených peřinách hadrech kapesníkách nahmatala mobil se zmeškanejma hovorama martýrium večera, rychle vydělaný peníze složila sem se do sprchy
a pozorovala fleky horký vody rudý mapy smývala nákladný slova dotyky ejakuláty pot kolik bych vydělala, kdybych prodala svý vlasy? nejlepší je halucinovat v hotelu ještě
ustřelit si hlavu vyžrat celej minibar
neutřít si nohy klepat cíga do postele sbírat zbytky vlastní důstojnosti
ale neudělám z toho nic



NALEŠTĚNEJ MERCEDES

studený, potem promočený ruce si utírám do pruhovanejch punčoch, který mi máma ještě ráno přeprala v ruce, aby mi to na třídní fotce slušelo. v bodavě nepříjemným tichu bloudím očima po místnosti. zastavím se a dlouze se zadívám skrze bezvládný tělo. doopravdy vnímám, že to je naposled. netuším, na co vlastně koukám, ani co bych měla cejtit. navzdory skrytý závrati mi projede mozkem, že takhle teda umřít nechci. od tý doby to už nikdy nebude stejný. něco mě definitivně probere a vytáhne z paty poslední střepy dětství.

tak ho aspoň někdo přikryjte, prohlásí táta a odtrhne ode mě svý objetí.

hrozně rychle vychlad tyvole, pronese a promne si levý oko strhaný únavou.

ste fakt debilové, že je tu přitom necháte. ty děcka to budou mít v krvi na furt. konečně přijela teta.

vypadá, že jako jediná ví, co dělat. přísně škubne hlavou směrem ke dveřím.

jdem, zavelí nejstarší.

mlčky ho následujem k rybníku za barák. klušeme po šotolině, zakopáváme o kameny a vrháme na sebe zděšený pohledy. nejstarší usedne na patník. z vysoký, bahnem poznamenaný ponožky vytáhne cigáro. poslušně koluje po třech šlukách k další usmrkaný puse, dokud za sebou nenechá jenom čpavý pachový stopy.

kam ho zakopeme? zeptá se prostřední.

nejmladší hluboce zasípe a rozbrečí se. sevře ho strach, že se všichni dozví, jak mu dal hodinky do zastavárny, aby mohl se školou do dinoparku. ví, že má o čem, tak radši mlčí.

světelný sekundy prolítaj kolem jak batikovaný trička, zmrzliny a japonský turisti užívající si léta a všeho, co s sebou přináší, i sladký hnilobný zápachy mrtvejch těl.

do nejbližšího mohutnýho kamene klackama vyrejpem všemožný kouzla a mantry nejvyššího sdělení a pak ho společnýma silama pošlem ke dnu. utřem si ještě furt prosolený dětsky dlouhý řasy a odeberem se k zahradnímu domku, kde ho prostřední našel. kolena strkáme daleko před sebe. kolem ohniště vyběhneme mírnej kopeček, projdeme přes dílnu a ocitneme se na dvoře. všechno je klidný a čistý jako nikdy. vzduch voní létem a zplodinama všemožnejch laků a olejů. babička v baráku vaří k večeři polívku z mrkve a bujonu. poslouchá rádio a přemýšlí nad lidma, co odešli a o svým čase taky. teta jen v červený podprsence stříhá na dvoře sousedce vlasy, chlubí se novýma prsama a historkama z dovolený. a strejda se před vedrem schovává v naleštěnym pohřebnim voze.



RUDÝ FLEKY

když ti vyděšená máma tahá kusy obličeje z rudejch fleků na podlaze připadáš si jako přejetá srna jako malý polámaný zvíře
choulíš se k matce a je ti jedno, že není tvoje
po třetí sérii tě opustí s nářkem nad prázdnejma slibama
u rybníka budou pořád sedět labutě
a budou střežit svoje mladý. pořád stejně
jako by jinej svět nebyl možnej
několikrát vytáhneš cizí kusy obličeje z rudejch fleků na chodníku a budeš si připadat jako spasitelka, jako velký osvalený zvíře
staneš se něčí matkou a bude ti jedno, že není tvoje.



FREKVENCE TŘÍŠTĚNÍ

probudila mě v našem smutným bytě, když se snažila potlačit nezadržitelný kašlání. hladíme se po hlavě přes ramena. vzájemně, pyšný na probuzení vedle sebe, rekapitulujeme momenty ze včerejšího večera. vstane, aby vyhledala čistej hrnek. uvaří kafe, do kterýho místo cukru nasype polívkovou lžíci výčitek.

seš úplně stejná kurva jak tvoje máma, vystřelí do tichýho bytu.

žaludek plnej piva a extáze mluví za mě. zvednu se a zamknu v koupelně. ve spárách kachličkový vany ulpívají vlasy, co si pečlivě zastřihuju strojkem. když se zbavím vlasů i nasrání, vylezu z koupelny.

prosimtě, nezlob se. sem fakt v prdeli. nechtěla sem na tebe bejt hnusná a vůbec..., tok jejích prašnejch slov přeruší mobil.

orsenej je na cestě, musím si na chvilku odskočit, ohlásím chladně.

prosimtě, nechoď s tímhle chlapem nikam. vždyť je hrozně slizkej a uslinatej, přísnej pohled projede celým mým tělem. stojím a nemůžu se pohnout. ani pokrčit nohu natož pak roztáhnout křídla a uletět.

uklidni se, vždyť s ním nic nemám, normálně od něj kupuju, odseknu a trochu mě to uvolní.

to říkáte všechny a pak mu ho kouříte v podchodě u záchodů. odejde si vyčistit zuby do koupelny a prudce zabouchne dveře.

hodím přes sebe džínovou bundu a sjedu poslední čáru pika, co si táta schovává pro případ nouze. potemnělá cesta je moje důvěrná známá, ale stejně postupně přidávám další a další kroky. z dálky na mě mávne a oslepí pruhama čistě vypraný adidaskový šusťákovky. dám mu pětistovku tvrdě vydřenou u chlaďáku se zmrzlinou. vyvolám prosebný kouzla a naplním kapsu.

hele já bych taky chtěla prodávat, můžeš mě do toho nějak zasvětit? pro tátu dělat nechci, usmrknu.

sundá si brejle, který nikdy nesundává.

můžem se domluvit, ale nebude to zadarmo, začne si přehrabovat poklopec.

zazvoní mu mobil a chraplavě drsnej hlas mě vysvobodí z týhle nebezpečný situace. pochybný věci a lidi mě lákaj ze všeho nejvíc, protože otevírají tajemno, co mě vcucne, přežvýká a nechce vyplivnout. nasadím sluchátka a vyrazím zpět k domovu za holkou s jizvou na čele, která můj byt už druhej týden neopouští. jenže písnička o rychlejch prachách mi připomene její ranní slova plný nenávisti, a tak se rozhodnu jít raději druhým směrem navštívit dávnýho přítele. najdu ho, jak se opírá o omítku před panelákem. tahá cígo za cígem, pivo za pivem. do prázdna vypráví o tichejch průserech a událostech, co se nikdy nestaly, ale nejspíš přijdou.

dlouho sem tě neviděl, nadzvedne obočí a vyndá z batohu zlou.

třikrát hluboce nasaju a spolykám víc vzduchu než obsahu. opojný alkoholový teplo prohřeje vnitřnosti. pak jen pozorujeme projíždějící auťáky, zadrháváme ve slovech, mluvíme tiše, abychom nevyrušili všechny ty magický bytosti, co žijou v zákoutích nasáklých plísní. hnaný něčím vnitřním nasměrujeme svý příští chvíle k nedaleký herně nasáklý rezignací. dunění překřikujících se hlasů a hlasitý hudby prosakuje na ulici. zakouřenejma místnostma se rozléhá a nese do ucha každýho ožraly povědomej smích, co se v pravidelných intervalech mění v pláč. trochu se kymácí na vysoký židli. prošedivělí chlapi, který seděj kolem ní, zabraňujou pádu ztěžklýho těla na podlahu plnou cigaretovýho popela. rozhlížím se, zachytávám pohledy, povědomí hlasy, cizí pachy. střetneme se pohledem ve chvíli, kdy jí jeden z chlápků vjíždí rukou pod sukni. upřeně se na mě dívá, lehce zakloní hlavu a nechá se líbat na krku. její krev chutná opojně, ale pro mě očividně dneska žádná nezbyde. chytám dávnýho přítele za ruku a vykročíme ke stolu v koutě, odkud je dobrej výhled do každýho chladnýho rohu.

před čím utíkáš ty? žmoulá povolený švy prachem zašmudlanýho rukávu fialovýho trika. postaví hradbu z nápojový nabídky a na řadu přijde geometrie. skloním se, zapojím plíce, a sama sobě slíbím, že je to naposledy. zavřu oči a opřu ztěžklou hlavu o oranžovou výmalbu. jeho slova se různě kroutěj a přeskupujou. fantazírujem o docela obyčejných věcech, co s večerem mění svůj tvar i účel. najednou zastříhá obočím a prudce se zvedá.

tenhle čurák přece dostal dlouhána pod koleje! vykřikne přes celej lokál.

dlouhán pocházel z kultury zmařenejch úniků před klepetama rodin a drápů fetu. rozdával moudrý rady, ale neuměl se bránit troskám osamělýho žití. náznakem pro souhlas přikývnu a vyběhneme na silnici před hernu. oči se mu zbarví do černa, zhluboka se nadechne a popadne železnou tyč, co leží vedle kanálu. zakřičí na něj a jednou ranou uzemní. zvuk lebky o beton je nezaměnitelnej. celkem dvakrát se napřáhne.

ty zmrde prolhanej. ty svině bonzácká!

z obličeje vyšplouchnou prameny tmavě rudý krve. otočíme ho na bok, kdyby náhodou, a utíkáme pryč.

běžíme daleko za zvuku policejních majáků. temnýma uličkama a pod starým mostem a přes koleje. klušeme z plnejch sil a snažíme se ukrýt v nepřístupným zákoutí, kde nás už nikdy nenajdou. naše rychlý kroky sem a tam a sem mění řády měsíčního svitu. doběhneme daleko za město na prázdnou pláň vykácenýho lesa a sedneme na vyhnilý zbytky dřeviny. už nemůžem dál. spídem zrychlený myšlenky nás nepustěj za hranici temný pustiny. koukáme do hvězd, hluboko do očí, celý zpocený a vzrušený. místo slov přes sebe chrlíme vařící dechy, naše těla se bořej do vlhký kůry. na dobrou noc zhltneme tři polámaný zvětralý cíga. zmačkáme se do sebe a nejsme vůbec ničí, ani svoji ne.